Volba prezidenta - Díl 2 - 50 000 podpisů ve srovnání se zahraničím.

V dnešním díle blogu provedeme srovnání českého požadavku na 50.000 podpisů se situací ve všech zemích EU s přímou volbou prezidenta. Je naše úprava ve srovnání se zahraničím na kandidáty moc přísná/mírná? Pojďme se podívat!

V minulém blogu jsme společně krátce prošli historií přímé volby v České republice. Zjistili jsme, že za období od roku 2004 do roku 2013 bylo podáno celkem třináct návrhů na zavedení přímé volby. A že počet vyžadovaných podpisů se v jednotlivých návrzích radikálně odlišoval. Výsledná hodnota 50.000 podpisů tak rozhodně není samozřejmostí, neboť řada návrhů obsahovala požadavek na 20.000, nebo dokonce jen 10.000 podpisů.

V dnešním blogu však poprvé vykročíme za hranice a podíváme se, jak jsme na tom ve srovnání se zahraničím. Výběr porovnávaných zemí je přitom jednoduchý - jedná se o všechny země Evropské unie, které mají zavedenou přímou volbu prezidenta. Srovnání přináší tabulka níže, ve které jsou uvedeny tři základní údaje. V prvé řadě je to hodnota vyžadovaných podpisů v každém státě. Dále je to počet voličů oprávněných volit prezidenta republiky. A naposled - podíl vyžadovaných podpisů vůči počtu voličů. Z tohoto podílu je přitom zřejmé, nakolik je která úprava přísná. Není totiž samozřejmě podstatné to, kolik podpisů ta která úprava vyžaduje, ale jaký je právě podíl této hodnoty vůči celkovému počtu voličů v příslušném státě.

StátPodíl
Bulharsko
Finsko
Chorvatsko
Litva
Polsko
Portugalsko
Rakousko
Rumunsko
Slovensko
Slovinsko
Průměr:

Jak je zřejmé, hodnoty vyžadovaných podpisů se pohybují takřka výhradně v rámci 0-1 % ze všech oprávněných voličů. Zatímco např. u Bulharska je podpora s 0,03 % spíše symbolická, Litva popř. Rumunsko, kladou se svými 0,78 % resp. 1,09 % na kandidáty již poměrně vysoké nároky. Z výsledné průměrné hodnoty 0,44 %  pak vidíme, že i úprava česká se co do počtu požadovaných podpisů řadí s 0,59 % k těm náročnějším. Na druhé straně jistě nelze prohlásit, že by se jednalo o zjevný exces, jak to tvrdili někteří z neúspěšných kandidátů při první volbě v roce 2013.

K zemím s nejnižším počtem vyžadovaných podpisů patří Rakousko (6 000 voličů; podíl 0,09%) a Slovinsko (5 000 voličů; podíl 0,29 %). Nejde přitom o náhodu. V obou těchto zemích totiž platí zcela odlišný systém sběru podpisů, který probíhá prostřednictvím obecních úřadů. Kandidáti tedy nesbírají podpisy prostřednictvím svých stánků na ulicích, ale musí přesvědčit své podporovatele, aby navštívili právě některý z místních úřadů, kde příslušnému úředníkovi sdělí, koho chtějí podpořit. O výhodách a nevýhodách tohoto systému bude jeden z dalších blogů. Pro nás je však v tuto chvíli podstatné, že přijetí obdobného způsobu sběru podpisů bylo uvažováno také v České republice.

Dne 30. 6. 2016 byl v tomto směru učiněn první krok, kdy legislativní rada vlády schválila návrh na změnu Ústavy, kterým by mělo dojít ke snížení počtu vyžadovaných podpisů na 8 000, a to právě souběžně s navrhovanou změnou postupu při sběru podpisů. Inspirací přitom byl právě rakouský a slovinský případ. Změna však nakonec schválena nebyla a způsob sběru podpisů (s drobnou úpravou), stejně jako celková výše 50 000 podpisů, zůstaly zachovány.

Z porovnávaných úprav lze zmínit ještě úpravu portugalskou, která stanovuje nejen minimální hranici předložených hlasů - 7 500, ale také maximální - 15 000. Také u nás je možno zaznamenat hlasy, podle kterých by stanovení nejvyšší přípustné hranice mohlo být užitečné, a to z důvodu větší ,,rovnosti" kandidátů. Pokud prý totiž některý z kandidátů předloží petici podepsanou např. 120 000 občany, může jej to zvýhodnit oproti těm, jejichž petice bude podepsána řekněme „pouze“ 60 000 občany. Podle mého je taková úvaha dosti pochybná. Za prvé, vzhledem k problematické kontrole podpisů nelze kandidátům bránit, aby jich „pro jistotu“ získali co nejvyšší počet a vyhnuli se tak případnému zamítnutí své kandidatury pro nedostatek platných podpisů. A za druhé, je iluzorní představa, že všichni kandidáti jsou si na počátku kampaně rovni v tom smyslu, že mají stejnou podporu u veřejnosti, resp. že veřejnost mezi nimi nevnímá a nerozlišuje kandidáty „silné“ a „slabé“. Volbám předchází desítky průzkumů veřejného mínění, ze kterých je od počátku zřejmé, že jsou zde kandidáti se zcela rozdílnými šancemi na úspěch. Vážně si nemyslím, že to, zda kandidáti získali na petici 60 000 nebo 120 000 tisíc podpisů, může v tomto směru cokoliv změnit.

Nabízí se také otázka, jak lze v tomto „poměřování“ hodnotit kandidáty navržené poslanci a senátory. Je kandidát s podporou 20 senátorů zvýhodněn nebo znevýhodněn oproti tomu, který sesbíral řekněme 65 000 tisíc podpisů? Nikdo neví a vědět nemůže. Podobná snaha o dosažení rovnosti za každou cenu prostě nemá šanci uspět.

Závěrem nezbývá než uvést, že jakkoliv se český požadavek na 50 000 podpisů jevil mnoha kandidátům jako nepřiměřený, ze srovnání se státy EU takový závěr neplyne. To lze ostatně dovodit i z následující závěrečné tabulky, která porovnává ,,propustnost" jednotlivých úprav, tzn. kolik kandidátů dokázalo při poslední volbě splnit požadovaný limit podpisů a prezidentské volby se řádně zúčastnit:

Stát
9
Bulharsko21
Finsko8
Chorvatsko12
Litva7
Polsko10
Portugalsko10
Rakousko6
Rumunsko14
Slovensko14
Slovinsko3
Průměr:10,36

Vidíte? Česká republika navzdory všem námitkám trefuje docela přesně průměr:) Takže díky pokud jste dočetli až sem a budu se na Vás těšit v příštím pokračování našeho blogu, který se bude věnovat navrhování kandidátů poslanci a senátory, včetně srovnání se zahraničím!

 

 

Autor: Pavel Šutka | úterý 1.8.2017 10:43 | karma článku: 15,42 | přečteno: 568x
  • Další články autora
  • Počet článků 14
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1502x
Advokátní koncipient, momentálně připravující se na advokátní zkoušky. Nejoblíbenějším oborem ústavní právo, kterému se na katedře ústavního práva Univerzity Karlovy nadále věnuje jako doktorand. Autor publikace věnující se přímé volbě prezidenta.

Seznam rubrik