Volba prezidenta - Díl 1 - 50.000 podpisů - je to hodně nebo málo?

Proč při volbě prezidenta sbíráme právě 50.000 podpisů? Je to málo? A nebo moc? A jak se výše požadovaných podpisů vyvíjela po celou dobu snahy zavést v ČR přímou volbu prezidenta? 

Vítám Vás u prvního plnohodnotného dílu nového blogu věnujícího se přímé volbě prezidenta republiky ČR. Po minulém seznamovacím slovu nyní konečně přecházíme k podstatnějším otázkám. Pojďme na to.

Hned na úvod se zaměříme na otázku, která je pro přímou volbu skutečně zásadní a která od počátku vzbuzuje řadu emocí. Ta otázka zní: Proč musí občanští kandidáti (tj. ti, kteří nezískají podpisy poslanců nebo senátorů) shromáždit právě 50.000 podpisů voličů? Proč to není třeba 10.000 a nebo naopak 100.000? Cesta k číslu 50.000 je více než zajímavá.

V prvé řadě je třeba si uvědomit,  že schválení přímé volby v roce 2011 bylo již třináctým pokusem o zavedení přímé volby. Ano, mezi lety 2001 (kdy byl podán první  návrh na zavedení přímé volby) a rokem 2011 (kdy byla přímá volba schválena) zde bylo skutečně dalších dvanáct (neúspěšných) návrhů. Stejně jako se měnili navrhovatelé (KDU-ČSL, ČSSD, ODS, VV, ODA, TOP 09, US-DEU, Strana zelených a další), měnila se i výše vyžadovaných podpisů. Pro lepší přehled slouží následující tabulka. V té je vidět, kolik podpisů bylo vyžadováno při jednotlivých návrzích na zavedení přímé volby mezi lety 2001 a 2011:

	Rok		Navrhovatel
1	2001
2	2002
3	2002
4	2002		ODS
5	2003
6	2003
7	2003
8	2007		ČSSD
9	2008
10	2008
11	2009
12	2010		ČSSD
13	2011

Z výše uvedeného je patrné, že počet vyžadovaných podpisů kolísal mezi 10 000 až 50 000. Není třeba dodávat, že rozdíl je to vskutku zásadní. 

Proč bylo ale rozhodnuto o tom, že zvítězí pro kandidáty nejnáročnější varianta 50 000 na úkor všech podstatně mírnějších? Zákonodárce nám do důvodové zprávy k návrhu, kterým byla přijata přímá volba v roce 2011, uvedl následující: ,,„…vychází se z toho, že je nutno stanovit takový počet, který bude deklarovat dostatečně silnou podporu kandidáta a zamezí nadměrnému užívání tohoto práva.“ Chtělo by se říci dobrá, zákonodárce zřejmě považoval 50 000 podpisů za skutečně přiměřenou hranici, která sice ještě umožní účast dostatečného počtu občanských kandidátů, ale na druhé straně ,,odfiltruje" ty, kteří jednoduše nemají ve společnosti dostatečnou podporu a jejich účast na volebním klání není žádoucí (zvláště pokud jde o recesisty, extrémisty a pod).

Až potud vše jasné. No jo, jenže náš milý zákonodárce naprosto totožnou fomuli: ,,„…vychází se z toho, že je nutno stanovit takový počet, který bude deklarovat dostatečně silnou podporu kandidáta a zamezí nadměrnému užívání tohoto práva“ použil nejen ve schváleném návrhu z roku 2011, ale také v předešlých (!) návrzích, odkud ji nyní pouze zkopíroval. Zákonodárce tak za použití stejného argumentu (dokonce stejné věty), obhajuje diametrálně odlišné výše požadovaných podpisů - jednou 10 000, jindy 20 000 a nakonec 50 000.

Pokud tedy budeme hledat za stanovením 50 000 podpisů jakoukoliv logiku, budeme hledat marně. A to je myslím škoda. Místo aby zákonodárce pečlivě vysvětlil, proč se rozhodl využít nejvyšší uvažované hranice, jednoduše zkopíroval argument, kterým dříve obhajoval hranici 10 000 nebo 20 000 podpisů. A vy, milí občanští kandidáti, stavte se třeba na hlavu.

Protože je téma 50 000 podpisů poměrně rozsáhlé, rozhodl jsem se rozdělit jej do více dílů. Příště se proto podíváme na srovnání se zahraničním. Jsou jinde podmínky pro občanské kandidáty mírnější? Mají si čeští občanští kandidáti skutečně na co stěžovat? Nebo se mají vlastně dobře a v cizině by pro ně byla kandidatura podstatně složitější? V dalším díle se pak podíváme na to, jak 50 000 podpisů obstojí ve srovnání s možností zisku kandidatury prostřednictvím 20 poslanců a 10 senátorů. Je tato možnost vůči občanským kandidátům fér? 

Budu se na Vás těšit v příštím blogu!